Od 1966

Mezinárodní symposium keramiky v Bechyni bylo založeno roku 1966 jako druhé keramické symposium na světě po rakouském Gmundenu. U jeho počátků stáli přední čeští keramici Lubor Těhník, Pravoslav Rada, Jaroslav Pýcha a Václav Šerák, kteří se při organizaci spojili s teoretikem užitého umění Karlem Hettešem. Symposium se konalo v prostorách Střední uměleckoprůmyslové školy v Bechyni, kterou mezi organizátory zastupoval Bohumil Dobiáš ml. Zde vznikající díla autorů z celého světa pak putovala do sbírek Alšovy jihočeské galerie (AJG) a Uměleckoprůmyslového musea v Praze (UPM). Symposium bylo v šedesátých letech rozšířeným formátem, který se zrodil ve střední Evropě a umožnil neformální setkávání umělců z různých částí politicky rozděleného světa, jenž mohli několik týdnů společně soustředěně pracovat, experimentovat s novými postupy a vyměňovat si zkušenosti. Ty měly být posléze uplatněny v jejich další umělecké tvorbě nebo ve výrobě: na symposiu vznikala volná plastika i prototypy užitné keramiky.

Založením bechyňského symposia byly zhodnoceny úspěchy československé keramiky, která od konce padesátých let získávala významná ocenění v zahraničí (mj. na EXPO 58 v Bruselu). Většina účastníků prvních symposií byli medailisté z Mezinárodní výstavy keramiky v Praze, která se konala v roce 1962 a získala velké zahraniční uznání; šlo např. o Carmen Dionyse, Kurta Ohnsorga nebo Karla a Ursulu Scheidovy. Symposia dále prohloubila nově navázané kontakty místních autorů s kolegy z Východu i Západu. Záhy po vzniku symposia bylo v rámci AJG založeno Mezinárodní muzeum keramiky v Bechyni, jež umožnilo prezentovat díla celosvětově uznávaných autorů získaná ze symposií do československých sbírek. Po optimistických šedesátých letech se Československo světu znovu uzavřelo, bechyňská symposia však dále zvala hosty nejen z východního bloku, ale i ze Švédska, Británie nebo Kanady. Možná i díky tomu symposium na rozdíl od podobných evropských projektů nejen nezaniklo, ale nedočkalo se přes různé krize ani dlouhých období nečinnosti. Za tímto úspěchem stojí desítky let obětavého úsilí řady keramiků a teoretiků, v sedmdesátých letech např. Dagmar Tučné (UPM), Petra Svobody nebo Otto Eckerta.

Jedním z podstatných principů symposia se stalo paralelní zaměření na tvorbu užitých předmětů i volné plastiky. V šedesátých letech autoři pracovali bez tematických omezení, ve sbírkách tak vedle sebe najdeme vázy Aleny Kroupové a mísy Tonyho Benhama i figurální reliéfy Marty Taberyové, volné objekty Imre Schrammela a hravé exteriérové plastiky Jindřišky Radové. V sedmdesátých a osmdesátých letech se účastníci mnohdy soustředili na specifické problémy, například užití keramiky v architektuře – roku 1970 tak Marie Rychlíková s Děvanou Mírovou zkoumaly spolu s dalšími autory potenciál dekorativních stěn na symposiu, jemuž se stala teoretickou oporou Milena Lamarová (UPM). Brzy se podařilo rozšířit materiálové možnosti a symposia se konala v Karlových Varech (1971 a 1988), kde účastníci jako Imrich Vanek nebo Heidi Manthey pracovali s porcelánem, v Uherském Hradišti (1971) se autoři včetně Karla Nepraše zabývali možnostmi majoliky a jejich kolegové mohli vedle Bechyně přijet na symposia rovněž do Kunštátu na Moravě (1984), Kostelce nad Černými lesy (1990), Dalovic (1994) nebo Loun (1994). 

Nová situace v devadesátých letech si vyžádala založení obecně prospěšné společnosti a v roce 2002 vedení přebrali Jiří Hlušička a Petr Macek. Organizátoři dále udržovali kontinuitu spoluprací se zakladatelem Václavem Šerákem, kurátorem AJG Miloušem Růžičkou a dalšími osobnostmi. Symposium, které se natrvalo vrátilo do Bechyně, nadále podporovaly tradičně zapojené instituce: vedle dlouholeté spolupráce bechyňské školy v čele s Jiřím Novotným dále nabízely teoretickou oporu rovněž AJG a UPM, zastoupené mj. Helenou Koenigsmarkovou a Janou Hornekovou. Vedle významných českých autorů a autorek, například Elżbiety Grosseové a Jindry Vikové, na symposia dále mířila řada zahraničních hostů, jako Ray Chen nebo Svätopluk Mikyta. Během boomu v šedesátých a sedmdesátých let byla na celém světě založena řada keramických symposií, z nichž některá odkazují k Bechyni jako ke své inspiraci (např. německý Römhild). Poměrně značná část z nich funguje i dnes a potvrzuje životaschopnost tohoto formátu i v současném světě, přestože je propojenější, než tomu bylo před padesáti lety. V roce 2017 došlo k omlazení organizátorů bechyňského symposia, přitom však v aktuálních cílech projektu rezonují myšlenky zakladatelů: snaha o vytvoření platformy, která přinese českým a světovým autorům možnost setkání a společné práce, prohloubení relevance symposia ve světovém kontextu, úsilí o teoretickou reflexi oboru, a nakonec i pokus o zapojení do širšího kontextu současného umění.